NOVINKY 2011
2015
2014
2013
2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
20.2.2011
Šla jsem si v Českejch Budějovicích koupit cedník. Na nudle a tak. Takovej s těma ouškama po stranách. Viděla jsem ho tam při poslední návštěvě za výlohou a jelikož byl vyveden v bílém smaltu s pomněnkovým designem, mé srdce po něm zatoužilo. Takovej starobabičkovskej cedník. Ach! Moji spoluhráči se rozběhli malebnými uličkami, aby obdivovali krásu města a probrali poslední výdobytky srovnávací filosofie a nonkonformní politologie nad kávou a já tak ztratila zpětnovazební uzemnění v podobě jejich: "Z hlediska působení červených trpaslíků na audionukleární paraboliku je ten cedník drahej, neblbni, broučku!" A tak jsem šla. A Monika šla se mnou. Monika má zvláštní smysl rozpoznat, který z mých nesmyslných vrtochů je smysluplný.Vezla mě kdysi Českým rájem na koncert. Jelo se nám pěkně, sluníčko svítilo, stráňky se žlutaly pampeliškami a my se družně bavily. A já najednou v půlce věty z ničehož nic povídám: "Zajeď ke kraji a zastav!" Monika ve vteřině zajela ke kraji, zastavila a v tu chvíli se ze zatáčky vyřítil v protisměru kamión. Prořítil se kolem nás, až se auto rozkolíbalo jako kačátko a zmizel. Byly jsme zelenější než to hlaholící listoví. Když se barva našich tváří začala blížit odstínu oněch zmiňovaných smetanek lékařských a my už byly schopny slova, podívaly jsme se na sebe řkouce: "My jsme teda dobrý magoři!" O dva dny později v Jaroměři jsem na křižovatce v návalu dezorientace komisně zavelela: „Doleva!!!“, a Monika to nekompromisně vzala doprava. Bylo to správně. V okamžiku, kdy jsme se o tom s pomocí směrové cedule i absence řítících se kamiónů ujistily, jsme se na sebe opět zahleděly se slovy: "Ale zas né takový!"
Proto se nedivím, že se vůbec nedivila, když místo do obchodu s vytouženým cedníkem jsem v půlce věty (znovu- zajímavá souvislost, patrně bude následovat nějaké vesmírné moudro!) vešla do starožitností, zamířila k jedné z vitrín a tam za cenu cedníku na mne čekal skvost. Řetízkový prstýnek! Neměla jsem do té doby tušení, že něco takového existuje. A navíc, že je to něco tak rozkošně roztomilého! Je to totiž řetízek pospojovaný ze samých miniaturních intarzií a mně to dojímá. Dokonce víc, než cedník s pomněnkami. Tentokrát mi vesmír místo: "Zachraň si život!" přikázal: "Udělej si radost!" Čímpak si asi učinil radost tento španělský dudák? Působí dost rozradovaně, viďte? V tom musí bejt ten můj cedník! Už ho tam totiž nemaj!
16.2.2011
Nové termíny koncertů na duben.11.2.2011
Já nevím, jak jste na tom se zeměpisem vy, ale já jsem fakt nemožná. No čestně. Slepá mapa je pro mne španělskou vesnicí. Musela jsem tedy vydolovat z knihovny zaprášený atlas světa, abych zjistila, kde leží Malawi. Poněkud jsem tušila, že je to v Africe a mé poněkudné tušení se obrátilo ve skálopevnou jistotu, když jsem Malawi skutečně v Africe našla. Na podzim mne totiž kontaktovala sympatická slečna, která je zapojena v projektu boNGO s prosbou, zda by moji písničku De Nimes nemohla přetextovat do jazyka chichewa. Její nápad mne nadchnul. Moje jáství zaplesalo nad vidinou Nobelovy ceny za nejpřetextovávanější píseň ve vesmíru. Ve všech vesmírech. Minulých, jsoucích i budoucích. Heč! No a teď mi ona píseň přišla mailem. Ani pixelovojedničkonulové potrubí, ze kterého na mne vypadla nedokázalo umenšit radost z toho, jak hudba funguje s jakýmkoliv textem. I tu Nobelovku jsem oželela. Chcete-li se potěšit taktéž, klikněte zde. Když uděláte sto kliků každý den, rapidně se zvýší kondice vaší radostnosti. Zpívá Tereza Mirovičová:-)2.2.2011
Paní Feng-yun Song mě poctila pozváním na Song fest, kde křtila svoje CD Mlaba hlasem - Nezpívám. Krásné písně čínské stepi a jímavý hlas. Krásný večer. Prováděl jím Jaroslav Dušek a prováděl různé skopičiny. Začíná rok zajíce a Jaroslav jej přivítal skvostným podáním písně "Zajíček v své jamce". Rok zajíce má být rokem, v němž se bude dařit lásce a mezilidským vztahům. Začíná zítra, 3. února 2011. Mějme se v něm radostně, milostně a mezilidsky!:-) První povídka z mojí chystané knížky se jmenuje "Králíci", snad tedy letošní zajíc převezme patronát i nad tímto mým veledílem, jehož ochutnávku připojuji v závěsu.:-)Husa
Už je tma. Děda i babička spěj. Nesvítěj už ani korálky. Všechno světlo, co do sebe přes den nalapaly, vysvítilo pryč. Po silnici občas projede auto. Jak mu zářej světla, dělá to na zdi kola. Ty kola projedou přes zeď, auto zarachotí v zatáčce - to jak řadí, říkala máma a je pryč a zas je ticho. Nemůžu spát. Čekám, jestli máma nepřijede. Taky jezdí autem. Máme zelený embéčko. Tak poslouchám, jestli ještě zarachotí nějaký to auto a jestli nezastaví před naší brankou. Ale nic. Jenom tiká budík.
Ráno jsem neměla dobrou náladu. Tak jsem si vzala Povídky od Boženy Němcový a šla jsem si číst na stráňku. Děda řikal, že měla těžkej život. A proto prej psala tak pěkně. V jedný knížce jsem našla její fotku. Byla moc hezká ta Němcová. Ale stejně bych nechtěla mít těžkej život. Četla jsem si ty povídky a chvíli jsem si představovala, že jsem divá Bára a chvíli že jsem Němcová a mám přes hlavu závoj a v ruce vějíř. Přišla ke mně moje husa. Je poslední, co nám zbyla. Ostatní jsme už snědli. Tahle je ochočená a je moje. Zobákem mi začala přejíždět po předloktí a tak drobně mě jako štípala. Trochu to lechtalo a trochu hladilo a zvedlo mi to náladu. Husa tak jako potichu hujhala. Hujhaj hujhaj hujhujhuj. Svítilo sluníčko a bylo hezky.
Když jsem byla menší, tak jsem se hus bála. Vony to teda taky pěkně uměj člověka vystrašit. Šla jsem jednou za babičkou k Horbajom a u hlásenky se pásly husy. Najednou všechny roztáhly křídla a běžely na mě. Syčely. Ale hrozně syčely. Chtěly mě poštípat. Začala jsem křičet a brečet. Babička mě slyšela a přiběhla. Zadupala na ty husy. Lekly se a daly pokoj. Babička mi pak řekla, že jim nesmim ukázat, že se bójim. Že na ně musim zadupat a zakřičet a je to. A že takhle vyděsim klidně i housera a nic mi neudělá. Když jsem pak šla kolem hlásenky zkusila jsem to. A fakt to vyšlo. Hnala jsem husy až ke kostelu. Potvory. Od tý doby se jich nebojim.
Když za mnou máma přijede do Jenkovic, jsem děsně ráda. Ze začátku se jí vždycky trochu stydim. Je taková hezká a má uniformu. Ona ale vždycky vyndá perníkovýho ježka. Kupuje ho v Třebechovicích. Ten ježek má bodliny úplně jak opravdickej a je na něm marcipán a pod ním piškotový těsto a docela nejvíc vevnitř je taková patla s čokoládou. A když do toho ježka kousnu, tak ta patla vylítně ven a celou mě zmaže a taky všechno okolo. Babička ale ani nenadává, je ráda, že máma přijela. A já taky. I děda. Jenže já nikdy nevim, kdy máma přijede. Ale to je taky dobrý. Mužu si představovat každej den, že to bude zrovna dneska. Babička říká, že fantazíruju a že to nejni dobrý. Pro život. Dědoj se to líbí. Povídám mu různý příběhy, co jsem si vymyslela a on tomu věří. Dočista všemu. Moc ráda sedám na houpačce. Houpu se tam klidně celej den a tak si jako sama pro sebe vymejšlim. Babička říká, že ze mě bude divous. Že až přídu mezi lidi, tak s nima nebudu umět bejt. Ale děda se mě vždycky zastane. Prej nebudu vubec potřebovat mezi lidi přijít, protože mě všechno naučí a budu to umět sama. A nejlíp.
Už mě naučil dávat dohromady kolo. Děsně se mi to líbí. Všechny ty oleje a vazelíny, kterejma děda ty kola maže totiž moc pěkně voněj. Matlám se v nich a mam pak špinavý ruce. Mazlavý a voňavý. Drhnem si je pak s dědou Solvenou. Dost to škrábe. A dynamo, to je úplný kouzlo! Člověk přidělá na kolo takovou jako lahvičku a když šlape, tak najednou začne svítit světlo! To je taková paráda! A nebo ložiska! Někdy se nám povede, že se ty kuličky z toho ložiska vysypou a to je bezva. Rozběhnou se po zápraží před chlívem a já je hledám. Jsou malinký a mastný a lesklý ty kuličky. A blbě se berou do ruky. Kloužou ukrutně. A já je všecky najdu. Mám totiž dobrý oči. A pak je dáváme zpátky do tý obroučky a děda u toho kleje. A já se to od něj učim. Abych jednou uměla všecko.
Kleju už dost dobře. Hodně sprostě. Taky mě děda naučil sprostý písničky. Já jsem ale nevěděla, že jsou sprostý. Vůbec jsem nevěděla, že jsou nějaký slova, který se nesměj před cizíma říkat. A hlavně ne před babičkou. Ruplo to celý na Mikuláše. Přišel k nám, jenom s Andělěm, protože já fakt nezlobim, tak Čert nepřišel. No a Mikuláš chtěl nějakou básničku. Nemohla jsem si na žádnou jinou vzpomenout, než na tu, co mě naučil děda. Hlavně taky byla krátká. Přece jen jsem se toho Mikuláše bála a chtěla jsem, aby šel už brzo pryč. A nechal mi tam bonbóny. A tak jsem spustila: "Hovno, prdel, sračka, to je naše značka! Hovno, prdel, kamení, to je naše znamení!" Všichni se divně zatvářili. A Mikuláš povidá: "Raduško, radši nám něco zazpívej!" A tak jsem spustila: "Jedna pani pra a pra a prala a druhá na ni sra a sra a s radostí koukala…" Stačila jim půlka sloky. Mikuláš s Andělem začali kuckat a babička byla celá červená v obličeji. Dostala jsem vojenskou podkolenku. Byly tam bonbóny a mandarinky - ty tam teda bejt nemusely, radši bych čokoládu. A na dně dvě brambory a uhlí. Prej za zlobení. No, ale za jaký?
Husa, husa, husa! Husa, husa, husa! Volám svoji husu, ale porád nejde. Děda nejni doma a babička něco peče. Běhám kolem baráku a koukám, jestli husa někam nespadla. Do senkrovny. Třeba. Ale nejni vubec nikde. Šla jsem se zeptat babičky, kde ta husa může bejt. Ale babička ji prej neviděla. Zadělává těsto na knedliky. Chlupatý.
Přijel děda. Hledali jsme husu spolu. Nenašli jsme ji. Děda říkal, že se asi někde zaběhla. Že možná letěla k Pavlováku a našla si tam ňákýho housera. A že nám třeba jednou příde ukázat housátka. K obědu jsem dostala chlupatý knedliky a stehno. A zelí. A husa nám housátka ukázat nepřivedla. Děda povidal, že se asi zamilovala a letěla za tim svym houserem až na konec světa. A že je jí tam dobře, tak už se nevrátí. Že to tak prej s láskou bejvá. Že tvor, co je tou láskou potrefenej, vopustí všecko a jde a nevidí a neslyší a jde, i kdyby měl zdechnout. Prej. Chudák husa. Já bych teda lásku nechtěla. Ani za vějíř, co měla Němcová. Ani kdyby mi k němu přidali i ten závoj.
leden 2011
2010